Út 25. 6.

Chuligán - ZRUŠENO

Událost na Facebooku
Čtená dramatizace díla z meziválečného Rumunska Už dva tisíce let - Jak jsem se stal chuligánem spisovatele Mihaila Sebastiana. Čtení bude ilustrováno klezmerovými skladbami v živém podání.

Vstupné dobrovolné.

Mihail Sebastian se narodil 18. 10. 1907 v rumunské Brăile jako Josef Mendel Hechter. U maturity poznal Nae Ionesca, svého osudového „guru“. Poté začal studovat práva v Bukurešti a spolupracovat s Ionescovým vlivným kulturním listem Cuvântul. Na své disertaci pracoval v letech 1929-1931 v Paříži. Po návratu získal od profesora příslib napsání předmluvy pro svůj chystaný „židovský román“. Ten vychází r. 1934 pod názvem Už dva tisíce let. Kniha je přeletem nad „lidskou komedií“ (nebo dramatem?), je tázáním a hledáním porozumění, vypořádáváním se s tenzí všudypřítomných rozporů, vyrovnáváním se s otázkou sebeurčení jedince ve vztahu k množství a tématem úniku a osamocení. V rumunském kontextu i zasazené do evropského rámce pak mapuje události, společenské klima a vypjaté ideologické tendence od r. 1922 do r. 1933. Dílo vznikalo ve spojení se skutečným životem, a takový byl i jeho další osud. Kniha je darem, vyznáním a tázáním určeným prof. Ionescovi, literárnímu prof. Blidarovi. Ionescu na tuto čistě literární výzvu zareagoval neočekávaně a přepjatě. Předmluva, o niž ho Sebastian požádal, byla pouze chladnou a drtivou obhajobou antisemitismu. Vyvolala především na stránkách významných periodik obrovský skandál, v němž se hulvátství a pomatenost postavily proti slušnosti a zdravému rozumu a který ještě více rozdmýchal antisemitské vášně. Sebastian reagoval koláží esejů a textů Jak jsem se stal chuligánem, která odhaluje atmosféru intelektuální vřavy těch let a polemizuje s fašizujícím myšlením N. Ionesca. Následovaly smutné roky antisemitských zákonů, ponižování, chudoby, osamění. Sebastian píše Deník 1935–1944, který je mj. dokumentem fašizace a rozmáhajícího se antisemitismu rumunské společnosti a mnoha významných osobností (Ionescu, Cioran, Eliade ad.). Satisfakce se Sebastian dočkal až po skončení války, kdy se mu začaly otevírat nové možnosti, nikoli ovšem nadlouho. Jeho nečekaná smrt vzbudila mnohé dohady, Sebastian zemřel v Bukurešti 29. 5. 1945, sražen nákladním automobilem. „Na rohu Elisabetina bulváru byla skupina kluků v uniformách, kteří prodávali noviny. „Záhady Cahalu! Smrt Židákům!“ Nevím, proč jsem se zastavil. Obvykle jdu klidně dál, jelikož toto pokřikování je staré, hořké a důvěrně známé. Tentokrát jsem zůstal ohromen, jako kdybych smysl těchto slabik poprvé pochopil teprve v tomto okamžiku. Je to divné. Tito lidé mluví o smrti, a to jmenovitě o mé smrti. A já je míjím bez povšimnutí, myslím na jiné věci a poslouchám jen napůl. Proč asi bude tak lehké pořvávat na rumunské ulici „smrt!“, aniž by někdo alespoň otočil hlavu? Mám za to, že smrt je přeci jenom dosti vážná věc. Pes rozdrcený pod koly automobilu – i to je dost na okamžik ticha. Kdyby se někdo postavil doprostřed ulice, aby požadoval – co já vím? – „smrt jezevců“, myslím, že by v kolemjdoucích mohl vzbudit ještě jakýs takýs údiv. Jestli o tom uvažuji správně, pak závažná není skutečnost, že tři kluci se mohou uhnízdit na rohu ulice, aby vykřikovali „smrt Židákům“, nýbrž to, že jejich křik může zůstat bez povšimnutí, bez odporu, jako zvonek tramvaje.